Jaký je Bůh? V Bibli se Bůh představuje jako svatý, milující stvořitel, který nás povolal k bytí ze své touhy rozdělit se o věčný život. Bůh je tak náš pravý Otec a lidé všech ras mají od něho v srdcích jasný vzkaz. Naše touha po věčnosti, po lásce, po dobrém svědomí, nezištné pomoci, vítězství dobra nad zlem... nejsou jen produktem evoluce, jsou Božím otiskem, který nás povznáší nad prostou hmotu.
Bůh nemá tělo, které by jej vázalo na místo a čas, je ale duchovní osobou s jasnou vůlí a schopností budovat vztahy. Bible říká, že Bůh je věčný, nemá počátek ani konec, není nikým stvořen. Stvořil nás z čisté lásky, i když nás k ničemu nepotřebuje, naopak, my jsme ve všem závislí na něm. Svět který nám dal, je krásný, nic v něm nás ale zcela neuspokojí. V srdci máme touhu po dokonalém a tu může naplnit jen on. Na zemi se tak máme rozhodnout žít věčně s ním.
Boží láska je až zarážející: přestože Bůh vidí naše dějiny shůry, zná minulost i budoucnost se všemi našimi krutostmi, neptá se zda se mu 'vyplatíme'. Je trpělivý, každý den dává šanci, nekalkuluje. Není zemdlený či znavený (Izajáš 40,28), tiše oslovuje každého z nás a je k nám osobní a férový. Touží abychom jej poznali, ale nikoho k tomu nenutí. Dal nám svobodnou vůli jako svrchované právo na sebeurčení a respektuje je. Jen svobodné osoby se mohou milovat a důvěřovat si.
Často vidíme, že lidé v nějakou božskou sílu věří. Naráží na ni při ztišení, v přírodě, v objevech vědy... Dovolávají se jí, když potřebují pomoc, doufají, že jim jednou odplatí dobré skutky, nebo jí naopak vyčítají různé katastrofy. Zůstávají však raději u víry v 'něco', což k ničemu nezavazuje. Možná se bojí, že by je Bůh kontroloval, vzal by jim svobodu a poslal je klečet do kostelů. Nic z toho však Bůh nedělá.
Někteří lidé také říkají, že žijí 'podle desatera', vlastně ale chtějí říct, že žijí mravně - a to stačí. Žít mravně je jistě dobré, ale ještě to neznamená žít s Bohem. Sám Bůh začíná desatero slovy "miluj Boha celým svým srdcem, celou svou duší a celou silou" (5 Mojžíšova 6,5). Pokud tedy v životě 'podle desatera' chybí vztah s Bohem, to hlavní máme ještě před sebou.
Bible říká, že největší překážkou mezi Bohem a námi je náš hřích - lhostejnost a sebejistota. Už první lidé tak proti Bohu zhřešili. Ztratili tak Život, jeho smysl a světlo. Ač byl vztah s Bohem pro Adama a Evu přirozený, uvěřili Satanu, že Bůh jim cosi skrývá a chce nad nimi mít moc. Metafora pojedení ze stromu poznání dobrého a zlého tak znamená hlubokou neposlušnost a odcizení se Stvořiteli. Od té doby každý věříme sobě víc než Bohu, chceme si žít po svém a přitom hledat duševní klid jinde - v kariéře, v majetku, filozofiích, v alternativním životě, v přírodě...
V těchto slovech je i odpověď na naše časté: 'Věřil bych, kdyby ve světě nebylo tolik zla a utrpení - válek, násilí, nemocí, hladomorů, zemětřesení... Apoštol tu však říká: jsme ztraceni v egoismu, sebeobelhávání a z vlastních sil se k Bohu nedovedeme dostat (Římanům 3,23). A ač nás Bůh nechce k ničemu nutit, přesto si bolestné důsledky hříchů může použít, abychom se usebrali, zlomili pýchu, na nic se nevymlouvali, s nikým se nesrovnávali a obrátili se k němu. Ano, Adam s Evou, Satan i dnešní svět na nás mají svůj vliv, všichni ale víme, že jsme to my, kdo svolujeme k hříchům.
Návrat k životu v pravdě tak vyžaduje pokoru a upřímnost. Bůh je ale trpělivý, dává sílu a povzbuzuje nás:
Pokoru a lítost si však nelze dost dobře přikázat; pramení z upřímnosti a lásky k Bohu, což jsou právě vlastnosti, které jsou hříchem nejvíc poničeny. Myslíváme si tak často, že špatné věci potichu změníme, příště budeme lepší a vše odnese čas. Jenže čas sám s hříchem nic nezmůže, bez Božího odpuštění hřích z našeho života nezmizí, příště mu nejspíš opět podlehneme a jen se uklidníme lacinou milostí.
Prorok Jeremjáš proto říká: vztah s Bohem je vztah nejhlubší a nejodpovědnější. Bůh není člověk, žádnou neupřímnost nepřehlédne. Pokání má být odprošení Boha za všechno, čeho jsme si vědomi, pozvání Boha do našeho života a hluboké rozhodnutí hříchy opustit.
Každý víme, jakou cestou jdeme a co je v našem životě proti Bohu. A v nitru také víme, jak začít návrat - že vyznání není jen mluvení do větru. Bůh nám naslouchá a nabízí odpuštění. Boží lidé tak zakoušejí stále větší svobodu, zatímco ostatní se stále víc uzavírají ve svém světě. A bez obrácení by skončili ve věčném osamocení, ztrátě všech a všeho - v tom co Bůh nazývá peklem.
"Odpuštění, aby bylo dokonalé, musí být nabídnuto a přijato. Ale člověk, který se nepřiznává k žádnému provinění, nemůže odpuštění přijmout. Dveře pekla jsou tak zamčeny zevnitř. A zatracení lidé si mohou přát dostat se ven z pekla, rozhodně však nejsou ochotni učinit ani jeden z počátečních kroků k sebeobětování a odříkání. Navždy se těší té strašné svobodě, kterou si vymohli. Jsou sami sobě otroky, zatímco požehnaní jsou navždy poslušní a navždy se stávají svobodnějšími." (C.S. Lewis)
Svatost je hlavní vlastnost Boha. Znamená oddělenost od hříchu, čistotu, přímost, pravdivost... A protože je Bůh svatý, i my máme náš život posvětit. Jako si totiž nezveme na návštěvu lidi, se kterými si nemáme co říct, ani Bůh se nedá poznat těm, kdo se k němu neznají.
"Boží láska je schopna odpustit všechny nedostatky a milovat bez ohledu na ně, ale stále si přeje, aby byly napraveny. Láska nejvíce odpouští, ale zároveň nejméně promíjí; je potěšena málem, ale žádá vše." (C.S. Lewis).
A jak se posvětíme? Když se otevřeme svatému Bohu; to on nás posvětí a my zakusíme jeho přítomnost v životě. Poznáme, co je být Božími dětmi, začneme nově myslet, zakusíme svobodu a pokoj, půjde nám o Boží věci.
A abychom měli někoho svatého po boku, pro koho to bylo přirozené, přišel na Zemi Boží Syn. Žil s námi, miloval nás, vyprávěl o Bohu - a nakonec za nás i zemřel.
Posvěcení lidé tak žijí svůj život skrze Ježíše; pracují, setkávají se, čtou Boží slovo, mluví s Bohem... Milují Boha a dělají vše jakoby to dělali pro něj. Žijí ve víře, používají i rozum, mnoho věcí ve světě je těší i štve, hledají ale 'především Boží království a jeho spravedlnost' (Matouš 6,33). A nespokojí se jen s tradičnm křesťanstvím, ale jen s živou vírou, kterou je učil Boží Syn.