Bůh a my

Bůh, který učinil svět a všechno, co je v něm, ten je pánem nebe i země, a nebydlí v chrámech, které lidé vystavěli, vždyť je to on sám, kdo všemu dává život, dech i všechno ostatní. On stvořil z jednoho člověka všechno lidstvo, aby přebývalo na povrchu země, určil pevná roční údobí i hranice lidských sídel. Bůh to učinil proto, aby jej lidé hledali, zda by se ho snad nějakým způsobem mohli dopátrat a tak jej nalézt. A přece není od nikoho z nás daleko. 'Neboť v něm žijeme, pohybujeme se, jsme', jak to říkají i někteří z vašich básníků: 'Vždyť jsme jeho děti.' (apoštol Pavel k Atéňanům, Skutky apoštolů 17,24n)

Jaký je Bůh? V Bibli se Bůh představuje jako svatý, milující stvořitel, který nás povolal k bytí ze své touhy rozdělit se o věčný život. Bůh je tak náš pravý Otec a lidé všech ras mají od něho v srdcích jasný vzkaz. Naše touha po věčnosti, po lásce, po dobrém svědomí, nezištné pomoci, vítězství dobra nad zlem... nejsou jen produktem evoluce, jsou Božím otiskem, který nás povznáší nad obyčejnou hmotu.

Zvířat se zeptej, poučí tě, nebeského ptactva, ono ti poví, poučí tě i křoviska země, mořské ryby vyprávět ti budou. Kdo z nich všech by nevěděl, že ruka Hospodinova to vše učinila a že v ruce jeho je život všeho, co žije, duch každého lidského tvora? Jób 12,7

Bůh nemá tělo, které by jej vázalo na místo a čas, je ale duchovní osobou s jasnou vůlí a schopností budovat vztahy. Bible říká, že Bůh je věčný, nemá počátek ani konec, není nikým stvořen. Stvořil nás z čisté lásky, i když nás k ničemu nepotřebuje. Naopak, my jsme ve všem závislí na něm. Svět který nám dal, je krásný, nic v něm nás ale zcela neuspokojí. V srdci máme touhu po dokonalém a tu může naplnit jen on. Na zemi se tak máme rozhodnout žít věčně s ním.

Hle, předložil jsem ti život i smrt, požehnání i zlořečení; vyvol si tedy život, abys byl živ ty i tvé potomstvo a miloval Hospodina, svého Boha, poslouchal ho a přimkl se k němu. Na něm závisí tvůj život a délka tvých dnů. 5 Mojžíšova 30,19

Boží láska je až zarážející: přestože Bůh vidí naše dějiny shůry, zná minulost i budoucnost se všemi našimi krutostmi, neptá se zda se mu 'vyplatíme'. Je trpělivý, každý den dává šanci, nekalkuluje. Není zemdlený či znavený (Izajáš 40,28), tiše oslovuje každého z nás a je k nám osobní a férový. Touží abychom jej poznali, ale nikoho k tomu nenutí. Dal nám svobodnou vůli jako svrchované právo na sebeurčení a respektuje je. Jen svobodné osoby se mohou milovat a důvěřovat si.

Sám jsem tě naučil chodit, uzdravoval tě... Provázky lidskými jsem tě táhl, provazy milování, byl jsem jako ti, kdo ti nadlehčují jho, když jsem se k tobě skláněl a krmil tě. Ozeáš 11,3

Často vidíme, že lidé v nějakou božskou sílu věří. Naráží na ni při ztišení, v přírodě, v objevech vědy... Dovolávají se jí, když potřebují pomoc, doufají, že jim jednou odplatí dobré skutky, nebo jí naopak vyčítají různé katastrofy. Zůstávají však raději u víry v 'něco', což k ničemu nezavazuje. Možná se bojí, že by je Bůh kontroloval, vzal by jim svobodu a poslal je klečet do kostelů. Nic z toho však Bůh nedělá.

Uznej ve svém srdci, že tě Bůh vychovává, jako vychovává muž svého syna. Proto dbej na jeho přikázání a choď po jeho cestách. 5 Mojžíšova 8,5

Někteří lidé také říkají, že žijí 'podle desatera', vlastně ale chtějí říct, že žijí mravně - a to stačí. Žít mravně je jistě dobré, ale ještě to neznamená žít s Bohem. Sám Bůh začíná desatero slovy "miluj Boha celým svým srdcem, celou svou duší a celou silou" (5 Mojžíšova 6,5). Pokud tedy v životě 'podle desatera' chybí vztah s Bohem, to hlavní máme ještě před sebou.

Poznáte mne, uvěříte mi a pochopíte, že já jsem. Přede mnou nebyl stvořen Bůh a nebude ani po mně. Já jsem Bůh, kromě mne žádný spasitel není. Izajáš 43,10

Hospodine, zkoumáš mě a znáš mě. Víš o mně, ať sedím nebo vstanu, zdálky je ti jasné, co chci dělat. Sleduješ mou stezku i místo, kde ležím, všechny moje cesty jsou ti známy. Ještě nemám slovo na jazyku, a ty víš už všechno. Obejmul jsi mě zezadu i zpředu, svou dlaň jsi položil na mě. Zkoumej mě, Bože, a poznej srdce mé, poznej mé myšlenky, jen mě vyzkoušej! Žalm 139

Vše, co lze o Bohu poznat, je lidem přístupné. Bůh jim to přece odhalil; jeho věčnou moc a božství, které jsou neviditelné, lze totiž od stvoření světa vidět, když lidé přemýšlejí o jeho díle, takže nemají výmluvu. A přece, poznali Boha, ale nevzdali mu čest jako Bohu ani mu nebyli vděčni, nýbrž jejich myšlení je zavedlo do marnosti a jejich scestná mysl se ocitla ve tmě. Římanům 1, 19n

Měj se k Bohu důvěrněji, ať užiješ pokoje... Odlož do prachu svá zlatá zrnka, pak bude Všemocný sám tvým zlatem, ve Všemocném najdeš svoje blaho. Jób 22

Hřích

... oni však říkají Bohu: 'Jdi pryč od nás, nechcem o tvých cestách vědět. Kdo je Bůh, že mu máme sloužit? Co nám prospěje obracet se na něj?' Jób 21,14

Bible říká, že největší překážkou mezi Bohem a námi je náš hřích - lhostejnost a sebejistota. Už první lidé tak proti Bohu zhřešili. Ztratili tak Život i jeho smysl a světlo. Ač byl vztah s Bohem pro Adama a Evu přirozený, uvěřili Satanu, že Bůh jim cosi skrývá a chce nad nimi mít moc. Metafora pojedení ze stromu poznání dobrého a zlého tak znamená hlubokou neposlušnost a odcizení se Stvořiteli. Od té doby každý věříme sobě víc než Bohu, chceme si žít po svém a přitom hledat duševní klid jinde - v tradicích, filozofiích, v ideologiích, v hmotném zajištění, v kreativitě...

Boží hněv se zjevuje z nebe proti každé bezbožnosti a nepravosti lidí, kteří svou nepravostí potlačují pravdu... Protože si nedovedli vážit pravého poznání Boha, dal je Bůh na pospas jejich zvrácené mysli, aby dělali, co se nesluší. Jsou plni nepravosti, podlosti, lakoty, špatnosti, jsou samá závist, vražda, svár, lest, zlomyslnost, jsou pomlouvači, odporují Bohu, zpupní, nadutí, chlubiví... Nedovedou se s nikým snést, neznají lásku ani slitování. Vědí o spravedlivém rozhodnutí Božím, že ti, kteří tak jednají, jsou hodni smrti; a přece nejenže sami tak jednají, ale také jiným takové jednání schvalují. Římanům 1,28nn

V těchto slovech je i odpověď na naše časté: 'Věřil bych, kdyby ve světě nebylo tolik zla a utrpení - válek, násilí, nemocí, hladomorů, zemětřesení... Apoštol tu však říká: jsme ztraceni v egoismu, sebeobelhávání a z vlastních sil se k Bohu nedovedeme dostat (Římanům 3,23). A ač Bůh nechce programově lidstvo nikterak nutit, přesto si bolestné důsledky našich hříchů může použít k tomu, abychom zlomili svou pýchu, na nic se nevymlouvali, s nikým se nesrovnávali a obrátili se k němu. Ano, Adam s Evou, Satan i dnešní svět na nás mají svůj vliv, všichni ale víme, že jsme to my, kdo svolujeme k hříchům.

Každý, kdo je v pokušení, je sváděn a váben svou vlastní žádostivostí. Žádostivost pak počne a porodí hřích, a dokonaný hřích plodí smrt. Jakubův list 1,14

Návrat k životu v pravdě tak vyžaduje velkou pokoru a upřímnost. Bůh je ale trpělivý, dává sílu a povzbuzuje nás:

Dotazujte se na Hospodina, dokud je možno ho najít, volejte ho, dokud je blízko. Svévolník ať opustí svou cestu, muž ničemný svoje úmysly; nechť se vrátí k Hospodinu, slituje se nad ním, k Bohu našemu, vždyť odpouští mnoho. Izajáš 55,6

Obrácení

Pojďte, projednejme to spolu, praví Hospodin. I kdyby vaše hříchy byly jako šarlat, zbělejí jako sníh, i kdyby byly rudé jako purpur, budou bílé jako vlna. Budete-li povolní a poslechnete. Izajáš 1,18

Pokoru a lítost si nelze dost dobře přikázat; pramení z upřímnosti a lásky k Bohu, což jsou právě vlastnosti, které jsou hříchem nejvíc poničeny. Myslíváme si tak často, že špatné věci potichu změníme, příště budeme lepší a vše odnese čas. Jenže čas sám s hříchem nic nezmůže, bez Božího odpuštění se hřích z našeho života nevykoření, příště mu nejspíš opět podlehneme a jen se uklidníme lacinou milostí.

Není v pořádku, co mluví, nikdo nelituje zla, jež spáchal, neřekne: 'Čeho jsem se to dopustil!' Všichni se znovu dávají v běh jako kůň, který pádí do bitvy. Jeremjáš 8

Prorok Jeremjáš proto říká: vztah s Bohem je vztahem nejhlubším a nejodpovědnějším. Bůh není člověk, žádnou neupřímnost nepřehlédne. Pokání má být odprošení Boha za všechno, čeho jsme si vědomi, pozvání Boha do našeho života a hluboké rozhodnutí hříchy opustit.

Hospodine, zkoumal jsi mé srdce, dozíral jsi v noci, tříbil jsi mě, nic ti neuniklo, ani úmysl, jenž nepřešel mi přes rty. Žalm 17,2

Každý víme, jakou cestou jdeme a co je v našem životě proti Bohu. A v nitru také víme, jak začít návrat - že vyznání není jen mluvení do větru. Bůh nám naslouchá a nabízí odpuštění. Boží lidé tak zakoušejí stále větší svobodu, zatímco ostatní se stále víc uzavírají ve svém světě. A bez obrácení by skončili ve věčném osamocení, ztrátě všech a všeho - v tom co Bůh nazývá peklem.

Mohlo by se stát, že si někdo v duchu řekne: "Budu mít pokoj, i když si budu žít v zarputilosti srdce, vždyť to dopadne stejně s opilým jako se střízlivým." Takovému nebude Bůh ochoten odpustit. 5 Mojžíšova 29,18

"Odpuštění, aby bylo dokonalé, musí být nabídnuto a přijato. Ale člověk, který se nepřiznává k žádnému provinění, nemůže odpuštění přijmout. Dveře pekla jsou tak zamčeny zevnitř. A zatracení lidé si mohou přát dostat se ven z pekla, rozhodně však nejsou ochotni učinit ani jeden z počátečních kroků k sebeobětování a odříkání. Navždy se těší té strašné svobodě, kterou si vymohli. Jsou sami sobě otroky, zatímco požehnaní jsou navždy poslušní a navždy se stávají svobodnějšími." (C.S. Lewis)

Hospodin je slitovný a milosrdný, nebude se hněvat věčně, nenakládá s námi podle našich hříchů, neodplácí podle našich nepravostí. Jak vysoko nad zemí je nebe, tak mohutně se klene jeho milosrdenství nad těmi, kdo se ho bojí. Jak je vzdálen východ od západu, tak od nás vzdaluje naše nevěrnosti. Žalm 103

Posvěcení

Jako poslušné děti nedejte se opanovat žádostmi, které vás ovládaly před tím, v době vaší nevědomosti; ale jako je svatý ten, který vás povolal, buďte i vy svatí v celém způsobu života. Vždyť je psáno: 'Svatí buďte, neboť já jsem svatý.' 1 Petrův 1,14

Svatost je hlavní vlastnost Boha, znamená oddělenost od hříchu, čistotu, přímost, pravdivost... A protože je Bůh svatý, i my máme náš život posvětit. Jako si totiž nezveme na návštěvu lidi, se kterými si nemáme co říct, ani Bůh nemůže dát spásu těm, kdo se k němu neznají.

"Boží láska je schopna odpustit všechny nedostatky a milovat bez ohledu na ně, ale stále si přeje, aby byly napraveny. Láska nejvíce odpouští, ale zároveň nejméně promíjí; je potěšena málem, ale žádá vše." (C.S. Lewis).

A jak se posvětíme? Když se otevřeme svatému Bohu; to on nás posvětí a my zakusíme jeho přítomnost v životě. Poznáme, co je být Božími dětmi, začneme nově myslet, zakusíme svobodu a pokoj, půjde nám o Boží věci.
A abychom měli někoho svatého po boku, pro koho to bylo přirozené, přišel na Zemi Boží Syn. Ten s námi žil, miloval nás, vyprávěl o Bohu - a nakonec za nás i zemřel.

Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby svět soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen. Jan 3,16

Posvěcení lidé tak žijí svůj život skrze Ježíše; pracují, setkávají se, čtou Boží slovo, mluví s Bohem... Milují Boha a dělají vše jakoby to dělali pro něj. Žijí ve víře, ale používají i rozum, mnoho věcí ve světě je těší i štve, hledají ale 'především Boží království a jeho spravedlnost' (Matouš 6,33). A nespokojí se jen s tradičnm křesťanstvím, ale s živou vírou, kterou je učí Boží Syn.

Vytisknout stránku