Bůh a my

Bůh, který učinil svět a všechno, co je v něm, ten je pánem nebe i země, a nebydlí v chrámech, které lidé vystavěli, vždyť je to on sám, kdo všemu dává život, dech i všechno ostatní. On stvořil z jednoho člověka všechno lidstvo, aby přebývalo na povrchu země, určil pevná roční údobí i hranice lidských sídel. Bůh to učinil proto, aby jej lidé hledali, zda by se ho snad nějakým způsobem mohli dopátrat a tak jej nalézt. A přece není od nikoho z nás daleko. 'Neboť v něm žijeme, pohybujeme se, jsme', jak to říkají i někteří z vašich básníků: 'Vždyť jsme jeho děti.' (apoštol Pavel k Atéňanům, Skutky apoštolů 17,24n)

Jaký je Bůh? V Bibli se nám Bůh představuje jako svatý, milující stvořitel, který nás povolal k bytí ze své touhy rozdělit se o věčný život. Bůh je tak náš pravý Otec a lidé všech ras mají od něho ve svědomí jasný vzkaz. Bůh nemá tělo, které by jej vázalo na místo a čas, je ale duchovní osobou s jasnou vůlí, schopností budovat vztahy a rozlišovat dobré a zlé.

Zvířat se zeptej, poučí tě, nebeského ptactva, ono ti poví, poučí tě i křoviska země, mořské ryby vyprávět ti budou. Kdo z nich všech by nevěděl, že ruka Hospodinova to vše učinila a že v ruce jeho je život všeho, co žije, duch každého lidského tvora...? Jób 12,7

Bible říká, že Bůh je dokonalý a věčný. Nemá počátek ani konec, není nikým stvořen. Sám nás stvořil z čisté lásky, i když nás k ničemu 'nepotřebuje', naopak, my jsme ve všem závislí na něm. Svět který nám Bůh dal, je krásný, nic v něm nás ale nemůže zcela uspokojit. V srdcích máme touhu po věčném a tu může naplnit jen on. Na zemi se tak máme rozhodnout žít věčně s ním.

Hle, předložil jsem ti život i smrt, požehnání i zlořečení; vyvol si tedy život, abys byl živ ty i tvé potomstvo a miloval Hospodina, svého Boha, poslouchal ho a přimkl se k němu. Na něm závisí tvůj život a délka tvých dnů. Pátá Mojžíšova 30,19

Boží láska je až zarážející. Přestože Bůh zná všechny naše dějinné krutosti (i budoucí), neptá se zda se mu 'vyplatíme'. Je trpělivý, dává šanci, nekalkuluje. Není zemdlený ani znavený (Izajáš 40,28), tiše oslovuje každého z nás a ke každému je osobní a férový. Touží, abychom jej poznali, ale k ničemu nás nenutí. Dal nám svobodnou vůli jako svrchované právo na sebeurčení a respektuje je. Jen svobodné osoby se mohou milovat a důvěřovat si.

Sám jsem tě naučil chodit, uzdravoval tě... Provázky lidskými jsem tě táhl, provazy milování, byl jsem jako ti, kdo ti nadlehčují jho, když jsem se k tobě skláněl a krmil tě. Ozeáš 11,3

Často vidíme, že lidé v nějakou božskou sílu věří. Naráží na ni při ztišení, v přírodě, v objevech vědy... Dovolávají se jí, když potřebují pomoc, doufají, že jim jednou odplatí dobré skutky nebo jí naopak vyčítají různé katastrofy. Zůstávají však raději u víry v 'něco', což k ničemu nezavazuje. Možná se bojí, že by je Bůh kontroloval, vzal by jim svobodu a poslal by je klečet do kostelů. Nic z toho však Bůh nedělá.

Uznej ve svém srdci, že tě Bůh vychovává, jako vychovává muž svého syna. Proto dbej na jeho přikázání a choď po jeho cestách. 5 Mojžíšova 8,5

Někteří lidé také říkají, že žijí 'podle desatera'; vlastně ale chtějí říct, že žijí mravně - a to jim stačí. Žít mravně je dobré, ale ještě to neznamená žít s Bohem. Sám Bůh začíná desatero slovy "miluj Boha celým svým srdcem, celou svou duší a celou silou" (Pátá Mojžíšova 6,5). Pokud tedy v životě 'podle desatera' chybí vztah s Bohem, to hlavní máme ještě před sebou.

Poznáte mne, uvěříte mi a pochopíte, že já jsem. Přede mnou nebyl stvořen Bůh a nebude ani po mně. Já jsem Bůh, kromě mne žádný spasitel není. Izajáš 43,10

Hospodine, zkoumáš mě a znáš mě. Víš o mně, ať sedím nebo vstanu, zdálky je ti jasné, co chci dělat. Sleduješ mou stezku i místo, kde ležím, všechny moje cesty jsou ti známy. Ještě nemám slovo na jazyku, a ty víš už všechno. Obejmul jsi mě zezadu i zpředu, svou dlaň jsi položil na mě. Zkoumej mě, Bože, a poznej srdce mé, poznej mé myšlenky, jen mě vyzkoušej! Žalm 139

Vše, co lze o Bohu poznat, je lidem přístupné. Bůh jim to přece odhalil; jeho věčnou moc a božství, které jsou neviditelné, lze totiž od stvoření světa vidět, když lidé přemýšlejí o jeho díle, takže nemají výmluvu. A přece, poznali Boha, ale nevzdali mu čest jako Bohu ani mu nebyli vděčni, nýbrž jejich myšlení je zavedlo do marnosti a jejich scestná mysl se ocitla ve tmě. Římanům 1, 19n

Měj se k Bohu důvěrněji, ať užiješ pokoje... Odlož do prachu svá zlatá zrnka, pak bude Všemocný sám tvým zlatem, ve Všemocném najdeš svoje blaho. Jób 22

Hřích

... oni však říkají Bohu: 'Jdi pryč od nás, nechcem o tvých cestách vědět. Kdo je Bůh, že mu máme sloužit? Co nám prospěje obracet se na něj?' Jób 21,14

Největší překážkou mezi Bohem a námi je náš hřích - lhostejnost a sebejistota. Už první lidé tak Boha opustili. Ač pro ně vztah s Bohem byl přirozený, uvěřili Satanu, že Bůh jim cosi skrývá a chce nad nimi mít moc. Od doby Adama a Evy tak každý věříme sobě víc než Bohu. Jsme smyslní, marniví, jdeme za vlastními plány... Říkáme Stvořiteli, že ho vlastně k životu nepotřebujeme.

Protože si nedovedli vážit pravého poznání Boha, dal je Bůh na pospas jejich zvrácené mysli, aby dělali, co se nesluší. Jsou plni nepravosti, podlosti, lakoty, špatnosti, jsou samá závist, vražda, svár, lest, zlomyslnost, jsou pomlouvači, odporují Bohu, zpupní, nadutí, chlubiví..., nedovedou se s nikým snést, neznají lásku ani slitování. Vědí o spravedlivém rozhodnutí Božím, že ti, kteří tak jednají, jsou hodni smrti; a přece nejenže sami tak jednají, ale také jiným takové jednání schvalují. Římanům 1,28nn

Bible říká, že kvůli našim hříchům 'jsme daleko od Boží slávy' (Římanům 3,23). A Bůh si přeje abychom zlomili svou pýchu, na nic se nevymlouvali, s nikým se nesrovnávali a obrátili se na něj. Ano, Adam s Evou, Satan i dnešní společnost na nás mají svůj vliv, všichni však víme, že jsme to my sami, kdo svolujeme k hříchům.

Každý, kdo je v pokušení, je sváděn a váben svou vlastní žádostivostí. Žádostivost pak počne a porodí hřích, a dokonaný hřích plodí smrt. Jakubův list 1,14

A vábení žádostivosti je jako chůze po nakloněné rovině. Kolísáme mezi sebou a Bohem a čím víc chceme něco držet ve vlastních rukách, tím víc ujíždíme od Boha. Vítězit pak vyžaduje pokoru a Boží pomoc. Už Izajáš tak povzbuzoval Boží lid:

Dotazujte se na Hospodina, dokud je možno ho najít, volejte ho, dokud je blízko. Svévolník ať opustí svou cestu, muž ničemný svoje úmysly; nechť se vrátí k Hospodinu, slituje se nad ním, k Bohu našemu, vždyť odpouští mnoho. Izajáš 55,6

Obrácení a odpuštění

Pojďte, projednejme to spolu, praví Hospodin. I kdyby vaše hříchy byly jako šarlat, zbělejí jako sníh, i kdyby byly rudé jako purpur, budou bílé jako vlna. Budete-li povolní a poslechnete. Izajáš 1,18

Každý víme, jakou cestou jdeme a co je v našem životě proti Bohu. A v nitru také víme, jak začít návrat - že vyznání není jen mluvení do větru; Bůh nám naslouchá a vytrváme-li, náš vztah s ním roste. Boží lidé tak stále víc zakoušejí Boží milost a stávají se svobodní, zatímco ostatní se stále víc uzavírají ve svém světě. A bez obrácení by skončili ve věčném osamocení, ztrátě všech a všeho, v tom co Bůh nazývá peklem.

Mohlo by se stát, že si někdo v duchu řekne: "Budu mít pokoj, i když si budu žít v zarputilosti srdce, vždyť to dopadne stejně s opilým jako se střízlivým." Takovému nebude Bůh ochoten odpustit. 5 Mojžíšova 29,18

Jenže lítost a pokoru si nelze dost dobře přikázat. Pramení z lásky k Bohu a z upřímnosti, což jsou právě vlastnosti, které jsou hříchem nejvíc poničeny. Ano, bývá těžké pokořit se, spíš si myslíme, že vše odnese čas a 'příště budeme lepší'. Čas sám však s hříchem nic nezmůže, bez upřímného obrácení se hřích stane součástí života, příště mu opět podlehneme a jen se uklidníme lacinou milostí.

Není v pořádku, co mluví, nikdo nelituje zla, jež spáchal, neřekne: 'Čeho jsem se to dopustil!' Všichni se znovu dávají v běh jako kůň, který pádí do bitvy. Jeremjáš 8

Prorok Jeremjáš to vystihuje... Vztah s Bohem je prostě nejhlubší a my do něj musíme jít zodpovědně. Bůh není člověk, žádnou neupřímnost a polovičatost nepřehlédne. Bere nás vážně, takže i my musíme vážit naše postoje k němu. Pokání je tak odprošení Boha za všechno, čeho jsme si vědomi, přijetí Boha do našeho života a hluboké rozhodnutí hříchy opustit.

Odejdu, dokud nevyznají svou vinu a nezačnou mne hledat... Pojďme, vraťme se k Bohu, on nás rozsápal a také zhojí, zranil nás a také obváže a my před ním budeme žít. Ozeáš 5,15

"Odpuštění, aby bylo dokonalé, musí být nabídnuto a přijato. Ale člověk, který se nepřiznává k žádnému provinění, nemůže odpuštění přijmout. Dveře pekla jsou tak zamčeny zevnitř. Zatracení lidé si mohou přát dostat se ven z pekla, rozhodně však nejsou ochotni učinit ani jeden z počátečních kroků k sebeobětování a odříkání. Navždy se těší té strašné svobodě, kterou si vymohli. Jsou sami sobě otroky, zatímco požehnaní jsou navždy poslušní a navždy se stávají svobodnějšími." (C.S. Lewis)

Hospodin je slitovný a milosrdný, nebude se hněvat věčně..., nenakládá s námi podle našich hříchů, neodplácí nám podle našich nepravostí. Jak vysoko nad zemí je nebe, tak mohutně se klene jeho milosrdenství nad těmi, kdo se ho bojí; jak je vzdálen východ od západu, tak od nás vzdaluje naše nevěrnosti. Žalm 103

Posvěcení

Jako poslušné děti nedejte se opanovat žádostmi, které vás ovládaly před tím, v době vaší nevědomosti; ale jako je svatý ten, který vás povolal, buďte i vy svatí v celém způsobu života. Vždyť je psáno: 'Svatí buďte, neboť já jsem svatý.' 1 Petrův 1,14

Svatost je hlavní Boží vlastnost, znamená oddělenost od hříchu, čistotu, přímost, pravdivost... A protože je Bůh svatý, i my máme náš život posvětit. Jako si totiž nezveme na návštěvu lidi, se kterými si nemáme co říct, ani Bůh nevnucuje vztah těm, kdo jej neberou vážně.

"Boží láska je schopna odpustit všechny nedostatky a milovat bez ohledu na ně, ale stále si přeje, aby byly napraveny. Láska nejvíce odpouští, ale zároveň nejméně promíjí; je potěšena málem, ale žádá vše." (C.S. Lewis).

A jací jsou svatí lidé? Žijí svůj každodenní život, ale nežijí ho podle hodnot společnosti, dokonce ani podle dnešních 'křesťanských tradic' a rituálů. Naopak, vytrvale hledají pravdu a Boží vůli ve své době. Čtou Boží slovo, mají společenství mezi sebou a navzdory ústrkům zachovávají původní víru. A poselství Ježíše předávají dál...

Neboť se nám narodí syn, na jehož rameni spočine vláda a bude mu dáno jméno: "Divuplný rádce, Božský bohatýr, Otec věčnosti, Vládce pokoje." Izajáš 9,5

Vytisknout stránku