Ježíš

Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž vzdal se sám sebe, když na sebe vzal způsob služebníka a stal se jedním z lidí. V podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži. Proto ho Bůh vyvýšil nade vše a dal mu jméno nad každé jméno, aby se před jménem Ježíšovým sklonilo každé koleno - na nebi, na zemi i pod zemí. Filipským 2,6

Je zajímavé, jak apoštolové popisují Ježíše. Představují jej jako "smysl" života (Jan 1: "Logos"- smysl, slovo, původ). Říkají, že tento smysl se stal tělem, že Ježíš je živým obrazem neviditelného Boha (Koloským 1,15), že je roven Bohu (Filipským 2,6), že jsou skrze něj stvořeny světy (Židům 1,2) apod. Má-li tedy Ježíš spolu s Bohem Otcem podíl na našem stvoření, je nasnadě, že každý člověk přicházející na svět má s Ježíšem velmi niterný vztah. Ježíš jej oslovuje zevnitř, volá jej jeho hlasem svědomí, rozumem, láskou... Ježíš je tak nejen stvořitelem, jenž přijal podobu stvoření, ale spojil nás s Bohem synovstvím, jež může dát jen Boží Syn. Stal se nám přítelem, vzorem a spasitelem, když nám prokázal lásku až na kříž.

Kristus není jen exemplářem nového člověka, je počátkem, formou a vzorem všech znovuzrozených lidí. Každý, kdo tento nový život získá, má ho z přímého styku s ním. A další se stávají 'novými lidmi' tím, že jsou v něm. Stát se však těmito novými lidmi znamená přijít o to, čemu říkáme 'naše já'. Musíme vyjít ze sebe a vrůstat do Ježíše, jeho vůle se má stát naší vůlí, jeho myšlení naším myšlením... C.S. Lewis

Boha nikdo nikdy neviděl, jednorozený Bůh, který je v lůně Otcově, nám o něm řekl. ...Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi. Ti se nenarodili, jen jako se rodí lidé, jako děti pozemských otců, nýbrž narodili se z Boha. Jan 1, 18 a 12

Ježíš se stal člověkem jako my a zároveň je Bůh pro svůj původ. Ve světě byl vystaven všemu zlému jako my, ale poutal se k Otci větší láskou, než jaké jsme ochotni my. Bůh byl tak pro Ježíše vždy blíž než lidé a okolnosti kolem něho. Nikdy nezhřešil a nejednal špatně. Odsoudil hřích svou poslušností. Jen o Ježíši mohl Bůh říct, že v něm má zalíbení (Marek 9,7).

Bůh učinil to, co bylo zákonu nemožné pro lidskou slabost: poslal svého vlastního Syna v podobě těla hříchu, aby na lidském těle odsoudil hřích, a aby tak spravedlnost požadovaná zákonem byla naplněna v nás, kteří nežijeme podle těla, nýbrž podle Ducha. Římanům 8,3n

Ježíšova cesta nebyla snazší než naše. O co byl Bohu blíž, o to větší odpovědnost na sebe vzal. Ukázal, že člověk se srdcem u Boha nemusí hříchu podlehnout, ale může nad ním vládnout (1 Mojžíšova 4,7). Tuto milost pak Ježíš nabízí i nám. Obstojíme s ním v pokušeních a máme z toho větší radost než z podlehnutí.

"Až budu vyvýšen ze země, přitáhnu všecky k sobě... A kde je váš poklad, tam bude i vaše srdce." Jan 12,32; Lukáš 12,34

Na Ježíši vidíme, co je život v důvěře v Boha. Trávil celé noci v modlitbách, trpělivě učil, o co nám má jít a čeho se vystříhat, aby nás přivedl k Bohu. A postavil se i do našich vztahů: prý nemáme milovat nikoho víc než jeho - ani naše rodiče, partnery, děti... To je skutečně výzva. Jsme ochotni opustit všechno a všechny pro něho? Máme Ježíše jako hlavní hodnotu? Šli bychom za ním dnes?

Kdo miluje otce nebo matku více než mě, není mě hoden. Kdo miluje svého syna nebo dceru více než mě, není mě hoden. Kdo nebere svůj kříž a nenásleduje mě, není mě hoden. Matouš 10,37

Ježíšova naléhavost je důvěryhodná. Přemýšlel o lidech a říkal, že bez něj nemůžeme dělat nic, že je pro nás stejně důležitý jako světlo, voda, chléb (Jan 15,5). Říkal, že jeho slova jsou duch a život (Jan 6,63). Být křesťan tak neznamená jen si dát křížek na krk, ale žít Ježíšovým slovem a chodit v jeho Duchu.

Milujete-li mne, budete zachovávat má přikázání; a já požádám Otce a on vám dá jiného Přímluvce, aby byl s vámi navěky - Ducha pravdy, kterého svět nevidí ani nezná. Vy jej znáte, neboť s vámi zůstává a ve vás je. Jan 14,15n

---

Kdo slyší mé slovo a věří tomu, který mne poslal, má život věčný a nepodléhá soudu, ale přešel již ze smrti do života. Jan 5,24

Já jsem chléb života; kdo přichází ke mně, nebude nikdy hladovět a kdo věří ve mne, nebude nikdy žíznit. Jan 6,35

Jestliže kdo žízní, ať přijde ke mně a pije! Kdo věří ve mne, 'proudy živé vody poplynou z jeho nitra.' Jan 7,37

Vyšel jsem od Otce a přišel jsem na svět... Slova, která jsem k vám mluvil, jsou Duch a jsou život. Jan 16,28 a 6,63

Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít a každý, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky. Jan 11,25

Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne. Jan 14,6

Nevěříš, že já jsem v Otci a Otec je ve mně? Já a Otec jsme jedno. Jan 14,10 a 10,30

---

Ježíšova svoboda a láska

Amen, amen, pravím vám, že každý kdo hřeší, je otrokem hříchu. Zůstanete-li v mém slovu, poznáte pravdu a pravda vás učiní svobodnými. Když vás Syn osvobodí, budete skutečně svobodni. Jan 8,31n

Svoboda o které Ježíš mluvil, je o osvobození, i když žijeme ve světě, kde můžeme dělat, co chceme a pohybovat se, kde chceme. Je o osvobození pravdou, která říká, kdo tu je Stvořitel a kdo stvoření, kdo Spasitel a kdo hříšný. Skutečně svobodní tedy budeme, když se obrátíme od našich hříchů a usmíříme se s Bohem i s těmi, vůči nimž jsme hřešili.

Vy jste byli povoláni ke svobodě, bratří. Jen nemějte svobodu za příležitost k prosazování sebe, ale služte v lásce jedni druhým. Galatským 5,13

I Ježíš si chránil svou svobodu (Jan 2,4). Nenechal se nikým svést ani nachytat (Matouš 4,1n), chtěl být svobodný z lásky k druhým. A pravá svoboda neznamená, že nebudeme zakoušet žádná sebezapření, vždyť právě vyhovování našim sklonům nás zotročuje nejvíc. Apoštol Pavel říká, že svoboda stojí duchovní boj a kázeň:

Každý závodník se podrobuje všestranné kázni. Oni to podstupují pro věnec pomíjitelný, my však pro věnec nepomíjitelný. Já tedy běžím ne jako bez cíle; bojuji ne tak, jako bych dával rány do prázdna. Ranami nutím své tělo ke kázni, abych snad, když kážu jiným, sám neselhal. 1 Korintským 9, 25

Ani pojem 'láska' Ježíš nijak filozoficky nerozebíral. Říkal, že stále dělá, co se líbí Bohu (Jan 8,29), v tom byla jeho láska. Dávat druhým Boha je totiž pravá láska, která nechce nic pro sebe. Jako milosrdný lékař trávil čas s hříšnými a nemocnými, uzdravoval, odpouštěl, vysvětloval smysl Božího království... A chtěl vidět změnu (Jan 5,14; 8,11). Bezpodmínečná láska není jen pouhý soucit. Porovnáme-li např. Ježíšova slova z počátku evangelií (Marek 2,17) s jeho slovy k církvím (Zjevení 1-3), pochopíme. Uběhl čas, mnoho milosti bylo dáno a Ježíš chtěl život odpovídající tomu, co člověk od Boha dostal.

Vím o tvých skutcích, o tvém úsilí i tvé vytrvalosti..., máš vytrvalost a trpěl jsi pro mé jméno, a nepodlehls únavě. Ale to mám proti tobě, že už nemáš takovou lásku jako na počátku. Rozpomeň se, odkud jsi klesl, navrať se a jednej jako dřív. Zjevení 2,2n

A co my? Nezaměňujeme i my Boží lásku za pouhý humanizmus a svobodu za pouhý individualizmus? Máme lásku, která je připravena dotknout se i osobních názorů, nechá zaznít Boží slovo, unese i opovržení?

Vy jste sůl země, jestliže však sůl pozbude chuti, čím bude osolena?... Vy jste světlo světa. Matouš 5,13n

Ježíšův kříž a vzkříšení

Byl v opovržení, kdekdo se ho zřekl, muž plný bolesti... Opovržený, že jsme si ho nevážili. Domnívali jsme se, že je raněn, ubit od Boha a pokořen, byly to však naše nemoci, jež nesl. Byl proklán za naši nevěrnost, zmučen za naši nepravost. Trest snášel pro náš pokoj, jeho ranami jsme uzdraveni. Izajáš 53,3n

Ježíš věděl celkem záhy, že bude zabit (Marek 8,34). Židé prostě nesnesli jeho slovo, které je usvědčovalo z hříchu. Očekávali od Mesiáše osvobození od vnějších nepřátel, nikoli usvědčení ze své pýchy a sebespravedlnosti. A Ježíš přijal svůj kříž a jeho krev nás vykoupila z našich hříchů. Jak to ale 'funguje'? Z pohledu souvislostí věříme, že Bůh dopustil smrt svého Syna, neboť až tak respektoval svobodu lidí. V takovém smyslu byla Ježíšova smrt Boží vůlí.

Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé. Marek 10,45

V absolutním pohledu by však nebylo fér tvrdit, že Ježíš přišel na zem jen aby utišil Boží hněv (satisfakční teorie Anselma z Canterbury, 11. stol.). Ježíš přišel, aby 'Bůh navštívil svůj lid' a my se obrátili ze tmy ke světlu (Lukáš 1,76n). Bůh by nebyl o nic ukrácen, kdyby lidé bývali olitovali své hříchy, obrátili se - a kříž Ježíše minul. Ano, Bůh je spravedlnost, je však také odpuštění a milost, nepotřeboval si Ježíšovým krveprolitím podsouvat náhradní ukojení, nemusel vyvažovat žádný karmický zákon.

"Kdyby Bůh byl váš Otec, milovali byste mě..., vy mne však chcete zabít, protože nemůžete snést mé slovo. Váš otec je ďábel a vy chcete dělat, co on žádá." Jan 8,37n

Když tedy Ježíš položil svůj život, udělal to ze 'své moci', život mu 'nikdo nebral' (Jan 10,18). Lidé na Ježíše 'měli brát ohled', nikoli ho zabít (Matouš 21,37). To, že Bůh o utrpení svého Syna dopředu mluvil (např. Izajáš 53), neznamená, že Ježíšovo utrpení musel vidět, aby mohl dále milovat hříšný svět.

Tu Boží moudrost nikdo z vládců tohoto věku nepoznal; neboť kdyby ji byli poznali, nebyli by ukřižovali Pána slávy. 1 Korintským 2,8

Ježíšova smrt na kříži je tak jistě největší Boží dar a naše vykoupení (Římanům 3,25). Jen Boží Syn, svatý a nevinný, mohl zaplatit za hřích všech lidí, všech dob. Spása však spočívá v celém Ježíšově životě: kolikrát Ježíš říká, že Bůh odpouští, kajeme-li se z našich hříchů (Lukáš 7,47; Matouš 18,32), že spaseni jsme jeho slovy (Jan 6,47-63; 15,22; 17,3; 20,31; Jakub 1,21)... Ježíš je tak nejen obětí, ale i živým přímluvcem v nebesích, jeho kříž není jen oltář, ale i metafora zemřít spolu s ním a duchovně se znovuzrodit (Římanům 6,3n).

Když jsme ještě byli bezmocní, v čas, který Bůh určil, zemřel Kristus za bezbožné. Sotva kdo je hotov podstoupit smrt za spravedlivého člověka, i když za takového by se snad někdo odvážil nasadit svůj život. Bůh však prokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní. Římanům 5,6

A Ježíšovo vzkříšení? Dokazuje Boží lásku, spravedlnost a moc. I když lidé Ježíše odsoudili, jeho smrt nezůstala bez spravedlivé odpovědi Otce. Ježíšův hrob zůstal prázdný, Otec vzkřísil svého Syna a učinil jej soudcem světa. Vzkříšený Ježíš je tak zdrojem naší víry ve věčný život a v Boží moc v našem životě.

Hle, odhalím vám tajemství: Ne všichni zemřeme, ale všichni budeme proměněni, naráz, v okamžiku, až se naposled ozve polnice. Až zazní, mrtví budou vzkříšeni k nepomíjitelnosti a my živí proměněni. Pomíjitelné tělo musí totiž obléknout nepomíjitelnost a smrtelné nesmrtelnost. 1 Korintským 15,51

...a nestačí, že jsme dobří lidé?

Ježíš odpověděl: "Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do království Božího. Co se narodilo z těla, je tělo, co se narodilo z Ducha, je duch. Nediv se, že jsem ti řekl: Musíte se narodit znovu. Jan 3,5

Ježíšova slova často provokovala a vyvracela zaběhlé tradice (Marek 7,1n). Pokud si někdo myslel, že je dost dobrý, Ježíš ho usvědčil o opaku (Matouš 19,16n). Někdy se zdá, že v tom byl až neslušný a tvrdý.

"Ježíš nás učil, že ve skutečnosti nemůžeme být "dobří" vlastním morálním úsilím ani příštích 24 hodin. A i kdybychom byli, stále bychom nedosáhli cíle, pro který jsme stvořeni. Vždyť nežijeme pro morálku, ta má být pohlcena Ježíšovým božstvím. My máme být přetvořeni..." C.S. Lewis

Protože se často srovnáváme a posuzujeme podle stavu dnešní společnosti, můžeme si leckdy přijít lepší než lidé kolem nás. I kdyby to však byla pravda, to samo nás nespasí. Přestože je dobré být morální, o našem spasení rozhoduje především náš vztah s Bohem, víra, láska, posvěcení... Ten kdo žije s Bohem, chápe tento vztah mezi Božím darem spásy a vlastním morálním úsilím.

Spasení není z vás, je to Boží dar; není z vašich skutků... Nezáleží totiž na tom, kdo chce, ani na tom, kdo se namáhá, ale na Bohu, který se slitovává. Efezským 2,9; Římanům 9,16

Kdo tedy Boha a jeho Syna odmítá, nemůže být dobrý už proto, že odmítá svého Tvůrce. Nemáme k tomu žádný důvod. Jako přístroj, který by nesnesl číst ze svého návodu na použití; jako děti, které se zamkly před rodiči a myslí si, že stačí, když jsou v pokojíčcích 'hodné'. Nenechat Ježíše vstoupit do našeho života je aktivní krok proti Bohu.

Kdo v něho věří, není souzen. Kdo nevěří, již je odsouzen, neboť neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího. ...Kdo Syna odmítá, neuzří život, ale hněv Boží na něm zůstává. Jan 3,18 a 36

Nové přikázání

Kolem něho seděl zástup; řekli mu: "Hle, tvoje matka a tvoji bratři jsou venku a hledají tě." Odpověděl jim: "Kdo je má matka a moji bratři?" Rozhlédl se po těch, kteří seděli v kruhu kolem něho, a řekl: "Hle, moje matka a moji bratři! Kdo činí vůli Boží, to je můj bratr, má sestra i matka." Marek 3,32

Jaký měl Ježíš vztah se svými učedníky? Jiný než ostatní rabíni: miloval je, nazval je 'přáteli' (Jan 15,15), dokonce svou 'matkou'. Když jim v předvečer ukřižování myl nohy, snížil se k nim jako jejich sluha. A řekl, že si učedníci tak mají sloužit navzájem; pokud ne, nebudou mít podíl s Ježíšem v nebi (Jan 13,8). V Novém Zákoně je tak církev pomyslným Ježíšovým tělem, kde vztahy mezi bratry zrcadlí i lásku k Bohu (1 Korintským 8,12; 12,12n).

Víme, že jsme přešli ze smrti do života, protože milujeme své bratry... Podle toho jsme poznali, co je láska, že on za nás položil svůj život. A tak i my jsme povinni položit život za své bratry. 1 Jan 3,14nn

Jak Ježíš nedával nová přikázání, jedno přikázání učedníkům dal - přikázání lásky (Jan 13,34 a 15,12). Tak jak on dal život za své přátele, i my máme dát životy jedni za druhé - službou, modlitbou, i třeba vlastní smrtí. Stojí to pokoru a odevzdání, ale církev je tak církví, ne jen rituální institucí.

Nové přikázání vám dávám, abyste se navzájem milovali; jako já jsem miloval vás, i vy se milujte navzájem. Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým. Jan 13,34

Vytisknout stránku