Je zajímavé, jak apoštolové popisují Ježíše. Představují jej jako "smysl" života (Jan 1: "Logos"- smysl, slovo, původ). Říkají, že tento smysl se stal tělem, že Ježíš je živým obrazem neviditelného Boha (Koloským 1,15), že je roven Bohu (Filipským 2,6), že jsou skrze něj stvořeny světy (Židům 1,2) apod. Má-li tedy Ježíš spolu s Bohem podíl na našem stvoření, je každý člověk přicházející na svět zván do niterného vztahu s ním. Ježíš jej oslovuje zevnitř, volá jej jeho hlasem svědomí, rozumem i láskou. Spojuje nás s Bohem synovstvím, jež může dát jen Boží Syn.
Kristus není jen exemplářem nového člověka, je počátkem, formou a vzorem všech znovuzrozených lidí. Každý, kdo tento nový život získá, má ho z přímého styku s ním. A další se stávají 'novými lidmi' tím, že jsou v něm. Stát se však těmito novými lidmi znamená přijít o to, čemu říkáme 'naše já'. Musíme vyjít ze sebe a vrůstat do Ježíše, jeho vůle se má stát naší vůlí, jeho myšlení naším myšlením. C.S. Lewis
Ježíš se stal člověkem jako my, ale zároveň je Bůh pro svůj původ. Ve světě byl vystaven všemu zlému jako my, ale poutal se k Otci větší láskou, než jaké jsme ochotni my. Bůh byl tak pro Ježíše vždy blíž než lidé a okolnosti kolem něho. Nikdy nezhřešil. Odsoudil hřích svou poslušností. Jen o Ježíši mohl Bůh říct, že v něm má zalíbení (Marek 9,7).
Ježíšova cesta nebyla snazší než naše. O co byl Bohu blíž, o to větší odpovědnost na sebe vzal. Ukázal, že člověk se srdcem u Boha nemusí hříchu podlehnout, ale může nad ním vládnout (1 Mojžíšova 4,7). Tuto milost pak Ježíš nabízí i nám. Obstojíme s ním v pokušeních a máme z toho větší radost než z podlehnutí.
Na Ježíši vidíme, co je život v důvěře v Boha. Trávil celé noci v modlitbách, trpělivě učil, o co nám má jít a co si naopak odříci, aby nás přivedl k Bohu. A postavil se i do našich vztahů: prý nemáme milovat nikoho víc než jeho - ani naše rodiče, partnery či děti. To je skutečně výzva. Jsme ochotni opustit všechno a všechny pro něho? Máme Ježíše jako hlavní hodnotu? Šli bychom za ním dnes?
Ježíšova naléhavost je důvěryhodná. Přemýšlel o lidech, říkal, že bez něj nemůžeme dělat nic, že je pro nás stejně důležitý jako světlo, voda, chléb (Jan 15,5). Říkal, že jeho slova jsou duch a život (Jan 6,63). Být křesťan tak neznamená jen si dát křížek na krk, ale žít Ježíšovým slovem a chodit v jeho Duchu.
Svoboda o které Ježíš mluvil, je o osvobození, i když žijeme ve světě, kde můžeme dělat, co chceme a pohybovat se, kde chceme. Je o osvobození pravdou, která říká, kdo tu je Stvořitel a kdo stvoření, kdo Spasitel a kdo hříšný. Skutečně svobodní tedy budeme, když se obrátíme od našich hříchů, usmíříme se s Bohem i s těmi, vůči nimž jsme hřešili a posloucháme hlas Božího Syna.
I Ježíš si chránil svou svobodu (Jan 2,4), nenechal se nikým svést ani nachytat (Matouš 4,1n), chtěl být svobodný pro lásku k druhým. Pravá svoboda však neznamená, že nebudeme zakoušet žádná sebezapření, vždyť právě vyhovování našim sklonům nás zotročuje nejvíc. I apoštol Pavel říká, že svoboda stojí duchovní boj a kázeň:
Ani pojem 'láska' Ježíš nijak filozoficky nerozebíral. Říkal, že stále dělá, co se líbí Bohu (Jan 8,29), v tom byla jeho láska. Dávat druhým Boha je totiž pravá láska, která nechce nic pro sebe. Jako milosrdný lékař trávil čas s hříšnými a nemocnými, uzdravoval, odpouštěl, vysvětloval smysl Božího království... A chtěl vidět změnu (Jan 5,14; 8,11); bezpodmínečná láska totiž není jen pouhý soucit. Porovnáme-li např. Ježíšova slova z počátku evangelií (Marek 2,17) s jeho slovy k církvím (Zjevení 1-3), pochopíme. Uběhl čas, mnoho milosti bylo dáno a Ježíš chtěl život odpovídající tomu, co člověk od Boha dostal.
A co my? Nezaměňujeme Boží lásku za pouhý humanizmus a svobodu za pouhý individualizmus? Máme lásku, která je připravena dotknout se i osobních názorů, nechat zaznít Boží slovo a snést i opovržení?
Ježíš věděl celkem záhy, že bude zabit (Marek 8,34). Židé prostě nesnesli jeho slovo, které je usvědčovalo z hříchu. Očekávali od Mesiáše osvobození od vnějších nepřátel, nikoli usvědčení ze své pýchy a sebespravedlnosti. A Ježíš přijal svůj kříž a jeho krev nás vykoupila z našich hříchů. Jak to ale 'funguje'? Z pohledu historických souvislostí věříme, že Bůh dopustil smrt svého Syna, neboť až tak respektoval svobodu lidí. V takovém smyslu byla Ježíšova smrt Boží vůlí.
V absolutním pohledu však není fér tvrdit, že Ježíš přišel na zem, jen aby utišil Boží hněv (satisfakční teorie Anselma z Canterbury, 11. stol.). Ježíš přišel, aby 'Bůh navštívil svůj lid' a my se obrátili ze tmy ke světlu (Lukáš 1,76n). Bůh by nebyl o nic ukrácen, kdyby lidé olitovali své hříchy, obrátili se - a kříž Ježíše minul. Ano, Bůh je spravedlnost, je však také odpuštění a milost. Nepotřeboval si Ježíšovým krveprolitím podsunout žádné ukojení svého hněvu, nemusel vyvažovat žádný karmický zákon.
Když tedy Ježíš položil svůj život, udělal to ze 'své moci', život mu 'nikdo nebral' (Jan 10,18). Lidé na Ježíše 'měli brát ohled', nikoli ho zabít (Matouš 21,37). To, že Bůh o utrpení svého Syna dopředu mluvil (např. Izajáš 53), neznamená, že Ježíšovo utrpení musel vidět, aby mohl dále milovat hříšný svět.
Ježíšova smrt na kříži je tak určitě největší Boží dar a naše vykoupení (Římanům 3,25). Jen Boží Syn, svatý a nevinný, mohl zaplatit za hřích všech lidí, všech dob. Spása však spočívá v celém Ježíšově životě: kolikrát Ježíš říká, že Bůh odpouští, kajeme-li se z našich hříchů (Lukáš 7,47; Matouš 18,32), že spaseni jsme jeho slovy (Jan 6,47-63; 15,22; 17,3; 20,31; Jakub 1,21)... Ježíš je tak nejen obětí, ale i živým přímluvcem v nebesích. Jeho kříž není jen oltář, ale i metafora zemřít spolu s ním a prožít znovuzrození (Římanům 6,3n).
A Ježíšovo vzkříšení? Dokazuje Boží lásku, spravedlnost a moc. I když lidé Ježíše odsoudili, jeho smrt nezůstala bez spravedlivé odpovědi Otce. Ježíšův hrob zůstal prázdný, Otec vzkřísil svého Syna, aby jej posadil vedle sebe na trůn slávy a odtamtud nás přitahoval k sobě. Vzkříšený Ježíš je důkazem Boží moci v našich životech a zdrojem víry ve věčný život.
Ježíšova slova často provokovala a vyvracela zaběhlé tradice (Marek 7,1n). Pokud si někdo myslel, že je dost dobrý, Ježíš ho usvědčil o opaku (Matouš 19,16n). Někdy se zdá, že v tom byl až neslušný a tvrdý.
"Ježíš nás učil, že ve skutečnosti nemůžeme být "dobří" vlastním morálním úsilím ani příštích 24 hodin. A i kdybychom byli, stále bychom nedosáhli cíle, pro který jsme stvořeni. Vždyť nežijeme pro morálku, ta má být pohlcena Ježíšovým božstvím. My máme být přetvořeni..." C.S. Lewis
Protože se často srovnáváme a posuzujeme podle světa v němž žijeme, můžeme si leckdy přijít lepší než lidé kolem nás. I kdyby to však byla pravda, to samo nás nespasí. Přestože je dobré být morální, o našem spasení rozhoduje především náš vztah s Bohem, víra, láska, posvěcení... Kdo s Bohem chodí, chápe i tento vztah mezi darem spásy a vlastním morálním úsilím.
Kdo tedy Boha a jeho Syna odmítá, nemůže být dobrý už proto, že odmítá svého Tvůrce. Nemáme k tomu žádný důvod. Jako přístroj, který by nesnesl číst ze svého návodu na použití; jako děti, které se zamkly před rodiči a myslí si, že stačí, když jsou v pokojíčcích 'hodné'. Nenechat Ježíše vstoupit do našeho života je aktivní krok proti Bohu.
Jaký měl Ježíš vztah se svými učedníky? Jiný než ostatní rabíni: miloval je, nazval je 'přáteli' (Jan 15,15), dokonce svou 'matkou'. Když jim v předvečer ukřižování myl nohy, snížil se k nim až jako sluha. A řekl, že si tak učedníci mají sloužit navzájem; pokud ne, nebudou mít s ním podíl v nebi (Jan 13,8). V Novém Zákoně je tak církev pomyslným Ježíšovým tělem, kde vztahy mezi bratry zrcadlí i lásku k Bohu (1 Korintským 8,12; 12,12n).
A jak Ježíš nedával nová přikázání, jedno přikázání učedníkům dal - přikázání lásky (Jan 13,34 a 15,12). Tak jak on dal život za své přátele, i my máme dát životy jedni za druhé - službou, modlitbou, i třeba vlastní smrtí. Stojí to pokoru a odevzdání, ale církev je tak církví, ne jen rituální institucí.