Ježíš

Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž vzdal se sám sebe, když na sebe vzal způsob služebníka a stal se jedním z lidí. V podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži. Proto ho Bůh vyvýšil nade vše a dal mu jméno nad každé jméno, aby se před jménem Ježíšovým sklonilo každé koleno - na nebi, na zemi i pod zemí. Filipským 2,6

Apoštolové píší, že Ježíš je roven Bohu. Evangelium je tak radostnou zprávou, že po čase Mojžíše a proroků přišel do světa Boží Syn, aby nám nabídl věčný život a prokázal nám lásku až na kříž.

Boha nikdo nikdy neviděl, jednorozený Bůh, který je v lůně Otcově, nám o něm řekl. ...Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi. Ti se nenarodili, jen jako se rodí lidé, jako děti pozemských otců, nýbrž narodili se z Boha. Jan 1, 18 a 12

Ježíš se stal člověkem jako my a zároveň je Bůh pro svůj původ. Ve světě byl vystaven všemu zlému jako my, ale poutal se k Otci větší láskou, než jaké jsme ochotni my. Bůh byl tak pro Ježíše vždy blíž než lidé a okolnosti kolem něho. Nikdy nezhřešil. Odsoudil hřích svou poslušností. Jen o Ježíši mohl Bůh říct, že v něm má zalíbení (Marek 9,7).

Bůh učinil to, co bylo zákonu nemožné pro lidskou slabost: poslal svého vlastního Syna v podobě těla hříchu, aby na lidském těle odsoudil hřích, a aby tak spravedlnost požadovaná zákonem byla naplněna v nás, kteří nežijeme podle těla, nýbrž podle Ducha. Římanům 8,3n

Ježíšova cesta nebyla snazší než naše. O co byl Bohu blíž, o to větší odpovědnost na sebe vzal. Ukázal, že člověk se srdcem u Boha nemusí hříchu podlehnout, ale může nad ním vládnout (1 Mojžíšova 4,7). Tuto milost pak Ježíš nabízí i nám: obstojíme s ním v pokušeních a máme z toho větší radost než z podlehnutí.

"Až budu vyvýšen ze země, přitáhnu všecky k sobě... A kde je váš poklad, tam bude i vaše srdce." Jan 12,32; Lukáš 12,34

Na Ježíši vidíme, co je život v důvěře v Boha. Trávil celé noci v modlitbách, trpělivě učil, o co nám má jít a čeho se vzdát, abychom byli spaseni. A postavil se i do našich vztahů; prý nemáme milovat nikoho víc než jeho - ani naše rodiče, partnery, děti... To je skutečně výzva; byl Ježíš tak namyšlený, nebo na to má jako Bůh právo?

Kdo miluje otce nebo matku více než mě, není mě hoden. Kdo miluje svého syna nebo dceru více než mě, není mě hoden. Kdo nebere svůj kříž a nenásleduje mě, není mě hoden. Matouš 10,37

Ježíšova naléhavost je důvěryhodná. Přemýšlel o lidech a říkal, že bez něj nemůžeme dělat nic, že je pro nás stejně důležitý jako světlo, voda, chléb (Jan 15,5)... Říkal, že jeho slova jsou duch a život (Jan 6,63). Být křesťan tak neznamená jen si občas na Ježíše vzpomenout, ale jeho slovem žít a chodit v jeho Duchu.

Milujete-li mne, budete zachovávat má přikázání; a já požádám Otce a on vám dá jiného Přímluvce, aby byl s vámi navěky - Ducha pravdy, kterého svět nevidí ani nezná. Vy jej znáte, neboť s vámi zůstává a ve vás je. Jan 14,15n

---

Všechno povstalo skrze něj a bez něho nepovstalo nic. Co jest, mělo život v něm a ten život byl světlo lidí. Jan 1,3

Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne. Jan 14,6

Blaze pokorným, neboť jejich je království nebeské. Blaze těm, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni. Blaze těm, kdo mají čisté srdce, neboť oni uzří Boha. Matouš 5,6n

Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce. Matouš 11, 28

Víme totiž, že těm, kdo milují Boha, všecko napomáhá k dobrému - těm, kdo jsou povoláni podle jeho rozhodnutí. Protože ty, o nichž předem věděl, také předurčil, aby přijali podobu jeho Syna, tak aby byl prvorozený mezi mnoha bratřími. Římanům 8,28

---

Ježíšova svoboda a láska

Amen, amen, pravím vám, že každý kdo hřeší, je otrokem hříchu. Zůstanete-li v mém slovu, poznáte pravdu a pravda vás učiní svobodnými. Když vás Syn osvobodí, budete skutečně svobodni. Jan 8,31n

Svoboda, o které Ježíš mluvil, je o osvobození, i když žijeme ve světě, kde můžeme dělat co chceme a pohybovat se kde chceme. Je o osvobození pravdou, která říká, kdo tu je Stvořitel a kdo stvoření, kdo Spasitel a kdo hříšný. Svobodni tedy jsme, když toto přijmeme, usmíříme se s Bohem i s těmi, jichž se týkaly naše hříchy a nebudeme nic skrývat, přetvařovat se, dokazovat si... Svobodné děti Boží.

Vy jste byli povoláni ke svobodě, bratří. Jen nemějte svobodu za příležitost k prosazování sebe, ale služte v lásce jedni druhým. Galatským 5,13

Svoboda v Bohu neznamená, že nebudeme zakoušet žádná sebezapření, vždyť právě vyhovování našim sklonům nás zotročuje nejvíc. I Ježíš si chránil svou svobodu v Bohu (Jan 2,4), nenechal se nikým svést ani nachytat (Matouš 4,1n). Zve nás na území svobody, které nám vydobyl, ale v každodenním životě je na nás, kde chceme stát. Apoštol Pavel - veliký vzor svobody - k tomu říká:

Každý závodník se podrobuje všestranné kázni. Oni to podstupují pro věnec pomíjitelný, my však pro věnec nepomíjitelný. Já tedy běžím ne jako bez cíle; bojuji ne tak, jako bych dával rány do prázdna. Ranami nutím své tělo ke kázni, abych snad, když kážu jiným, sám neselhal. 1 Korintským 9, 25

Ani pojem 'láska' Ježíš nijak filozoficky nerozebíral. Říkal, že stále dělá, co se líbí Bohu (Jan 8,29), v tom byla jeho láska. Dávat druhým Boha je totiž pravá láska, která nechce nic pro sebe. Jako milosrdný lékař trávil čas s hříšnými a nemocnými, uzdravoval, trpělivě vysvětloval smysl Božího království... A chtěl vidět změnu (Jan 5,14; 8,11). Bezpodmínečná láska není totiž jen soucit, který nechá žít na předplacený účet. Porovnáme-li např. Ježíšova slova z počátku evangelií (Marek 2,17) s jeho slovy k církvím (Zjevení 1-3), pochopíme. Uběhl čas, mnoho milosti bylo dáno a Ježíš chtěl vždy život odpovídající tomu, co člověk od Boha dostal.

Vím o tvých skutcích, o tvém úsilí i tvé vytrvalosti..., máš vytrvalost a trpěl jsi pro mé jméno, a nepodlehls únavě. Ale to mám proti tobě, že už nemáš takovou lásku jako na počátku. Rozpomeň se, odkud jsi klesl, navrať se a jednej jako dřív. Zjevení 2,2n

A jak je to s námi? Nezaměňujeme i my Boží lásku za pouhý humanizmus a svobodu za individualizmus? Máme lásku, která je připravena dotknout se i osobních názorů, nechá promluvit Boží slovo a snese i opovržení?

Vy jste sůl země, jestliže však sůl pozbude chuti, čím bude osolena?... Vy jste světlo světa. Nemůže zůstat skryto město ležící na hoře. Matouš 5,13n

Ježíšův kříž a vzkříšení

Byl v opovržení, kdekdo se ho zřekl, muž plný bolesti... Opovržený, že jsme si ho nevážili. Domnívali jsme se, že je raněn, ubit od Boha a pokořen, byly to však naše nemoci, jež nesl. Byl proklán za naši nevěrnost, zmučen za naši nepravost. Trest snášel pro náš pokoj, jeho ranami jsme uzdraveni. Izajáš 53,3n

Ježíš věděl celkem záhy, že bude zabit (Marek 8,34). Židé prostě nesnesli jeho slovo, které je usvědčovalo z hříchu. Očekávali od Mesiáše osvobození od vnějších nepřátel, nikoli usvědčení z vlastní pýchy a sebespravedlnosti.

On je smírčí obětí za naše hříchy, a nejen za naše, ale i za hříchy celého světa. 1 Janův 2,2

A Ježíš přijal svůj kříž a jeho krev nás vykoupila z našich hříchů. Jak to ale 'funguje'?
Chceme-li chápat Ježíšův kříž objektivně, musíme vidět, že Bible hovoří o kříži dvěma způsoby, jako žádoucím i nežádoucím. Měli bychom tedy odlišovat dvě věci: dějinné okolnosti Ježíšova ukřižování a vnitřní potřebu Boha. Z hlediska dějinné situace věříme, že Bůh dopustil smrt svého Syna, neboť až tak respektoval odpor lidí. V tom smyslu byla Ježíšova smrt Boží vůlí (a pro Ježíše to nebylo zcela bez boje). Jen Ježíš - svatý a bezhříšný - mohl vykoupit lidi všech dob.

Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé. Marek 10,45

Z pohledu Boha je však nefér tvrdit, že hlavní účel Ježíšova příchodu bylo 'utišit Boží hněv' (viz 'satisfakční teorie' Anselma z Canterbury /11 stol./). Ježíš přišel hlavně proto, aby 'Bůh navštívil svůj lid' a my se obrátili ze tmy ke světlu (Lukáš 1,76n). Bůh by nebyl o nic ukrácen, kdyby lidé před Ježíšem olitovali své hříchy, obrátili se a kříž Ježíše minul. Ano, Bůh je spravedlnost, je však také odpuštění a milost, nepotřebuje si Ježíšovým krveprolitím podsouvat náhradní ukojení, nemusí vyvažovat žádný karmický zákon.

"Kdyby Bůh byl váš Otec, milovali byste mě..., vy mne však chcete zabít, protože nemůžete snést mé slovo. Váš otec je ďábel a vy chcete dělat, co on žádá." Jan 8,37n

V trojůhelníku Bůh - Ježíš - my, jsme to tedy my, kdo se má obrátit. Teorie Ježíše coby 'hromosvodu' Božího hněvu tak patří spíš do ranku lidských úchylek (např. vybíjení si problémů v práci na členech rodiny). Bůh se nepotřeboval usmířit s námi, my jsme potřebovali usmířit s ním (2 Kor 5,18). To, že Bůh o utrpení svého Syna dopředu věděl (Izajáš 53), neznamená, že potřeboval vidět jeho krev. Boží pohnutky i činy jsou svaté: 'u něho není střídání světla a stínu' (Jakub 1,17). Bůh miloval Ježíše stejně tak na kříži, jako kdykoli jindy. Ježíš dal svůj život ze 'své moci', život mu 'nikdo nebral' (Jan 10,18), lidé na něho 'měli brát ohled', nikoli ho zabít (Matouš 21,37). Jidášovi se tak stala zrada Ježíše největším hříchem (Marek 14,21; Skutky 1,16; 2,23; 3,15; 5,30; 10,39).

Když jsme ještě byli bezmocní, v čas, který Bůh určil, zemřel Kristus za bezbožné. Sotva kdo je hotov podstoupit smrt za spravedlivého člověka, i když za takového by se snad někdo odvážil nasadit svůj život. Bůh však prokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní. Římanům 5,6

Jak tedy vidět Ježíšův kříž? Rozhodně jako naše vykoupení a vrchol Ježíšova odevzdání Bohu. Ježíši za něj patří náš velký dík a následování. A ano, Bůh propůjčil Ježíšovu ukřižování význam 'nejvhodnější oběti' (Akvinský), avšak spása je pro nás i v jiných Ježíšových slovech a činech. Kolikrát Ježíš říká, že Bůh odpouští zdarma, kajeme-li se z našich hříchů (Lukáš 7,47; Matouš 18,32), že spaseni jsme jeho slovy (Jan 6,47-63; 15,22; 17,3; 20,31; Jakub 1,21)... Ježíš je tak nejen oběť, ale i učitel a nebeský bratr, jenž se za nás přimlouvá. Jeho kříž má vedle významu oběti i význam obrácení a zemření starému životu (Římanům 6,3n).

Tu Boží moudrost nikdo z vládců tohoto věku nepoznal; neboť kdyby ji byli poznali, nebyli by ukřižovali Pána slávy. 1 Korintským 2,8

A Ježíšův kříž nakonec završil i starozákonní oběti. Oběti zvířat nemohly očistit svědomí lidí tak, jako oběť Božího Syna (Židům 9,9n). A dost možná byly chrámové oběti předobrazem Ježíšovy smrti.

Máme oltář, z něhož nemají právo jíst ti, kdo přinášejí oběti ve stánku. Vždyť těla zvířat, jejichž krev vnáší velekněz do svatyně jako oběť za hřích, spalují se za hradbami. Proto také Ježíš trpěl venku za branou, aby posvětil svůj lid svou vlastní krví. Židům 13,10n

...a nestačí, že jsme dobří lidé?

Ježíš odpověděl: "Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do království Božího. Co se narodilo z těla, je tělo, co se narodilo z Ducha, je duch. Nediv se, že jsem ti řekl: Musíte se narodit znovu... Jan 3,5

Ježíšova slova často provokovala a vyvracela zaběhlé tradice (Marek 7,1n). Pokud si někdo myslel, že je dost dobrý, Ježíš ho usvědčil, že to tak není (Matouš 19,16n). Někdy se zdá, že v tom byl až neslušný a tvrdý.

"Ježíš nás učil, že ve skutečnosti nemůžeme být "dobří" vlastním morálním úsilím ani příštích 24 hodin. A i kdybychom byli, stále bychom nedosáhli cíle, pro který jsme stvořeni. Vždyť nežijeme pro morálku, ta má být pohlcena Ježíšovým božstvím. My máme být přetvořeni..." C.S. Lewis

Protože naše 'dobro' je velkou měrou dáno morálním úpadkem společnosti, můžeme si leckdy přijít lepší než lidé kolem nás. A přece nás to samotné nespasí. I když je dobré být morální, o spasení rozhoduje spíš naše láska k Bohu, víra a posvěcení. Kdo miluje Ježíše, pozná i správný vztah mezi Božím spasením a vlastním morálním úsilím.

Spasení není z vás, je to Boží dar; není z vašich skutků... A tak nezáleží na tom, kdo chce, ani na tom, kdo se namáhá, ale na Bohu, který se slitovává. Efezským 2,9; Římanům 9,16

Kdo však Ježíše odmítá, nemůže být dobrý už proto, že odmítá svého Tvůrce. Nemáme k tomu žádný důvod. Jako přístroj, který by nesnesl číst ze svého návodu na použití. Jako děti, které se zamkly před rodiči a myslí si, že stačí, když jsou v pokojíčcích 'hodné'. Nenechat Ježíše vstoupit do našeho života, je aktivní krok proti Bohu.

Kdo v něho věří, není souzen. Kdo nevěří, již je odsouzen, neboť neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího. ...Kdo Syna odmítá, neuzří život, ale hněv Boží na něm zůstává. Jan 3,18 a 36

Nové přikázání

Kolem něho seděl zástup; řekli mu: "Hle, tvoje matka a tvoji bratři jsou venku a hledají tě." Odpověděl jim: "Kdo je má matka a moji bratři?" Rozhlédl se po těch, kteří seděli v kruhu kolem něho, a řekl: "Hle, moje matka a moji bratři! Kdo činí vůli Boží, to je můj bratr, má sestra i matka." Marek 3,32

Jaký měl Ježíš vztah k učedníkům? Jiný než ostatní rabíni: miloval je, nazval je 'přáteli' (Jan 15,15), dokonce svou 'matkou'. Když učedníkům v předvečer ukřižování myl nohy, prokázal tím, že se před nimi snižuje až k otrocké službě. A řekl, že nebude-li taková láska i mezi námi, nebudeme s ním mít podíl (Jan 13,8). V Novém Zákoně je tak církev pomyslným Ježíšovým tělem, kde vztahy mezi bratry zrcadlí i lásku k Ježíši (1 Korintským 8,12; 12,12n).

Víme, že jsme přešli ze smrti do života, protože milujeme své bratry... Podle toho jsme poznali, co je láska, že on za nás položil svůj život. A tak i my jsme povinni položit život za své bratry. 1 Jan 3,14nn

A jak Ježíš nedával nová přikázání, jedno přikázání učedníkům dal - přikázání lásky (Jan 13,34 a 15,12). Jak on sám dal život za své přátele, i my máme dát životy jedni za druhé: službou, příkladem, modlitbou, i třeba vlastní smrtí. Stojí to odevzdání a pokoru, ale církev je tak církví, ne jen rituální institucí.

Nové přikázání vám dávám, abyste se navzájem milovali; jako já jsem miloval vás, i vy se milujte navzájem. Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým. Jan 13,34

Vytisknout stránku